Obsah

Zámecké divadlo za Eggenbergů

Hlavním hybatelem divadelního života na zámku v 17. století byl kníže Johann Christian z Eggenbergu (1641–1710), třetí eggenberský majitel Krumlova, který se významně podepsal na podobě celého zámeckého areálu. První divadelní představení se tu zřejmě odehrálo v roce 1666 při příležitosti jeho svatby s Marií Ernestinou ze Schwarzenbergu (1649–1719); několik ojedinělých produkcí se konalo i v následujících letech.

Důležitým mezníkem byl rok 1675, kdy kníže přijal první část své stálé herecké skupiny, která dostala název „Fürstlich-Eggenbergischen Hof-komödianten“ (Knížecí eggenberští dvorní herci). Trvalé angažmá celé herecké skupiny byla v té době velmi neobvyklá věc – kočovné společnosti byly na šlechtických dvorech najímány většinou jen na jednotlivá přestavení a stálá dvorní divadla byla teprve v zárodku.

Herci byli na eggenberský dvůr přijati většinou na úřednická místa a po celou dobu své služby měli zajištěno ubytování i stravu. Jejich prvním působištěm bylo jeviště vybudované v Jelením (dnešním Maškarním) sále, ale už po několika letech nechal kníže postavit samostatnou divadelní budovu na 5. zámeckém nádvoří. Soubor zřejmě vedli dva herci – a podle dobového zvyku zároveň autoři některých textů pro divadlo –, Johann Carl Samenhammer (před 1650–1728), přijatý roku 1676 a už téhož roku vévodou otitulovaný jako poeta laureatus, a Johann Georg Göttner (kolem 1650–1696), představitel populární komické postavy Pickelheringa. O jejich oblíbenosti u knížete svědčí velmi neobvyklý jev – v průběhu let byli za své zásluhy oba uvedeni do šlechtického stavu.

Významné postavení měl v souboru také Johann Valentin Petzold (1648–1721), který mimo jiné podílel na organizaci stavby a vybavování zámeckého divadla. Petzold byl známý po celé střední Evropě. Na jevišti vytvořil komický typ Kiliana Brustflecka, který od něj převzali i další herci a udržovali jej velkou část 18. století. O jeho pozici svědčí i to, že po propuštění souboru v roce 1691 mu kníže jako jedinému udělil doživotní rentu.

Významnou roli při divadelních představeních hrála jistě i hudba. Už od roku 1664 měl kníže svou dvorní kapelu. V souvislosti s divadlem je zajímavé, že v roce 1679 byl do služeb přijat i kastrát Maisel, dodnes jediný známý zástupce tohoto oboru na sever od Alp.

Herecký soubor hrával v zámeckém divadle a doprovázel knížete na cestách, ale mohl vyjíždět i na své samostatné štace (Linz, Salzburg, Mnichov aj.). Pestrý repertoár eggenberských komediantů sestával z dobově oblíbených komediálních tzv. hauptakcí (např. Tamerlan, 1685) a her známých z kočovných produkcí tzv. anglických komediantů (např. Doktor Faust, 1675; Lier, 1686; Romio und Julieta, 1688). Herci psali i své vlastní texty, zpracovávali také novější repertoár (dramata G. A. Cicogniniho) a opakovaně upravovali pro činohru operní libreta.

V roce 1691, po patnácti sezónách v Krumlově a ani ne deseti letech v nové divadelní budově, byli herci z knížecích služeb propuštěni (snad kvůli očekávanému zaneprázdnění knížete ve funkcích u dvora). Většina z nich se vydala na další pouť Evropou; ještě řadu let se přitom honosili titulem knížecích eggenberských komediantů. Opakovaně při tom využívali repertoár ze své krumlovské éry; dokladem jejich působení jsou tak v řadě evropských knihoven mimo jiné texty na papíře z krumlovské papírny.

Eggenberské divadlo představovalo reprezentační barokní scénu, která byla nejen výsledkem vášně svého mecenáše pro divadelní umění, ale také odznakem jeho moci a výjimečného postavení. Soukromá představení Schwarzenbergů v 18. století už měla odlišný charakter.